Ještěd
Hora zvednutá v dávných časech z nitra země a spojená s oblaky geniální stavbou pana architekta Hubáčka.
Stavbou, která svojí jednoduchostí a krásou upoutá pohled a stala se symbolem našeho kraje.
Pro mě osobně je to hora plná legend a mýtů snad až z dob starých Keltů, jak napovídá sám název hory ale i symbolem krásných rán.
Mnohokrát jsem na ni šplhal a našel ji zahalenou v mracích, ale párkrát mě přivítala opravdu úžasnou podívanou, nad kterou se až tajil dech.
Z těchto výjimečných chvil je těchto pár fotografií. Jako důkaz, že svět, který většinou patří jen ptákům a bohům, existuje a že nás trpělivé hora do svého kouzelného světa čas od času pustí.
DD .
Lenka o Ještědu:
Snad po tisící ve svém životě si kladu otázku, co mě to zase napadlo plahočit se až sem
nahoru. Počasí je, že by psa nevyhnal, mrzne až praští - a já? Zase šplhám nahoru. Stále výš a
výš. Je to pořád dokola. Pohání mě touha, nenaplněná a palčivá touha po lehkosti. Chtěla bych
umět létat. A protože jsem už dávno pochopila, že mi křídla nenarostou, tak se snažím po
svých vylézt alespoň co nejvýš.
Mám tady totiž lístek do první řady. Na velkolepé a jedinečné představení. Čekám, až
vstane slunce z ranních červánků a prvními paprsky pohladí spící krajinu pod sebou. Chci to
znovu vidět. Znovu slyšet to měkoučké cinknutí- jako krok do pohádky, když se sluneční
paprsek poprvé dotkne ledového kabátku, který tady nahoře stromy na zimu oblékají.
Mračna se kupí na sebe, hustá mlha se přelévá přes okolní kopce a stéká pod náporem
větru dolů do údolí. Marně se snažím zahlédnout nějaké světlo z města. Kde leží Liberec se dá
vytušit jen po paměti. Stojím tu nahoře a připadám si jako astronaut. Nade mnou se klene
noční střecha oblohy posázená posledními pohasínajícími hvězdami. A dole pode mnou jako
v řečištích plných bouřících vod se mísí mlha s mraky, přelévají se a vřou v neklidném moři,
jenž se táhne od obzoru k obzoru. A nejde si nevšimnout toho ticha kolem, té vyvážené
absolutnosti okamžiku. Jako by se člověk na chvilku přiblížil samotnému vesmíru. Jako by se
mohl dotknout a splynout v nekonečné jednotě.
Mrazivý vzduch mě řeže do plic, ruce přimrzají ke spoušti fotoaparátu. Přituhuje. Ale
musím vydržet. Slunce ještě nevyšlo. Stavím stativ a snažím se nějak zahřát zkřehlé prsty.
Vtom se těsně nad horizontem objevil drobný zlatý okrajíček. Už se to začalo! Teď jde o čas.
Jako přesný stroj monitoruji výjevy před sebou. Na měření expozice není čas. Rychle sbírám
snímky. Běhám kolem budovy vysílače a snažím se nevynechat jediný záběr. Jedno mé já
jede naplno, technicky a soustředěně. A moje duše? Jásá. Konečně! Její nová křídla se
třepotají. Jako delfín se noří do růžových mlh a koupe se v té nasvícené nádheře. A znovu a
znovu. Vrývám si do paměti ty neopakovatelné chvíle tady nahoře. Ticho se mění na radost a
slunce míří vysoko nad obzor. Mlha se trhá a bílé krajkoví taje pod dotekem jeho paprsků.
Opona padá, divadlo končí, jde se domů. Zbyla jen vzpomínka na absolutní lehkost, blízkost a
souznění.
Pokaždé, když v práci vzhlédnu od svého počítače k oknu, vidím ho tam. Ještěd. Ční
nad zvlněnou linkou pohoří jako ukazatel, naznačený směr nahoru, donekonečna vzhůru. Do
jiné reality. Do které? Do jaké si vysníme. Kam až? Kam až se odvážíme. Stačí vstát a vydat
se za ní. Za svým snem. Na místa, kam se každý neodváží.
LDK